Rozdělení cestovního ruchu

Cestovní ruch lze rozdělit na tři základní části. Jsou to domácí cestovní ruch (tzv. DCR), pasivní zahraniční cestovní ruch (tzv. outgoing) a aktivní cestovní ruch (tzv. incoming). DCR jsou pobyty realizované českými občany nebo rezidenty v České republice. Outgoing se dá definovat jako odjezdy našich občanů do zahraničí. Tato forma cestovního ruchu má negativní vliv na obchodní bilanci a snižuje saldo cestovního ruchu. Jedná se v podstatě o neviditelný dovoz služeb. Incoming neboli aktivní zahraniční cestovní ruch lze vymezit jako příjezdy zahraničních návštěvníků do České republiky. Incoming zvyšuje saldo cestovního ruchu a napomáhá kompenzovat schodek obchodní bilance státu. Příjmy, výdaje a saldo cestovního ruchu v letech 1993 – 2001 je znázorněno v Tab.č.2.

3.1 Přínos incomingu pro národní hospodářství
Jak již bylo v části 1.1 zmíněno incoming výrazně napomáhá svým aktivním saldem kompenzovat schodek obchodní bilance. Příjmy z incomingu jsou o to cennější, že byly získány většinou za prodej služeb, bez mimořádných nároků na dovozy. Incoming, jako neviditelný export se významnou měrou podílí také na celkovém exportu a HDP (viz Tab.č.3). Incoming a DCR přinášejí též další efekty. Významně se podílejí na rozvoji regionů, umožňují podnikání zejména malým a středním podnikům, vytváří nové pracovní příležitosti i s možností kratších pracovních úvazků.

3.2 Zóny cestovního ruchu v ČR
Oblasti, do nichž se v České Republice soustřeďuje cestovní ruch, lze v zásadě rozdělit do 5 zón [1, str. 72]:
3.2.1 Zóna městského a kulturně-poznávacího cestovního ruchu. Zde převažují zařízení hotelového typu. V návštěvnosti i využívání kapacit se uplatňuje především Praha, kam směřuje výrazný podíl zahraničních turistů (viz. Obr.č.2).
3.2.2 Zóna lázeňského cestovního ruchu je ve značné míře využívána zahraničními hosty. Ze zahraničních hostů mají největší podíl hosté z Německa a Ruské federace.
3.2.3 Zóna cestovního ruchu v okolí vodních ploch . Jako forma ubytování zde převažují kempy, chatové osady a penziony.
3.2.4 Zóna horského cestovního ruchu je z hlediska počtu hostů i ubytovacích kapacit na druhém místě za zónou městského a kulturně-poznávacího cestovního ruchu. Převládají zde ubytovací zařízení nehotelového typu, jako např. penziony a turistické ubytovny.
3.2.5 Zóna nevyhraněného cestovního ruchu. Zda jsou rovnoměrně zastoupeny všechny typy ubytovacích zařízení s výjimkou pětihvězdičkových hotelů. Do této zóny lze zařadit agroturistiku, okolí hradů a zámků, krasových oblastí apod.

3.3 Kapacity ubytovacích zařízení
V počtu ubytovacích zařízení dominuje Budějovický a Liberecký kraj, v počtu pokojů Praha (viz Tab.č.4). Po přepočtu pokojů na počet zařízení, tzn. kolik je v průměru v každém ubytovacím zařízení pokojů, vychází v Praze cca. 33 pokojů na ubytovací zařízení a v ostatních krajích od 8 do 19 pokojů na ubytovací zařízení.

3.4 Struktura hostů ubytovaných v zařízení CR
Největší skupinou zahraničních hostů využívajících ubytování v zařízení cestovního ruchu (viz. Tab.č.5) jsou hosté z Německa. Jejich podíl na celkovém počtu zahraničních hostů (35,2%) byl nejvyšší v roce 1997. Oblíbenost České republiky pro tyto hosty tkví především v snadné dopravní dostupnosti, atraktivní nabídce, příznivým cenám a jazykové vybavenosti obyvatelstva. Ačkoliv hosté z Německa stále tvoří největší podíl mezi zahraničními hosta, jejich absolutní počet se oproti roku 1997 snížil v roce 2000 o 15%. Jedním z mnoha faktorů tohoto trendu byl pokles tzv. nákupní turistiky. Dále se zde promítla nastupující hospodářskou recesi se všemi jejími průvodními znaky a přírodní katastrofy, které v minulosti sužovali Německo, a to hlavně povodně. Je třeba si uvědomit, že Němci využívají Českou republiku k tzv. druhé dovolené a mají ve zvyku při jakýchkoliv problémech tuto vynechávat. Další výrazný pokles se týkal hostů z Ruské federace a to oproti roku 1997 o 50%. Na tento pokles mělo velký vliv zavedení vízové povinnosti pro občany této země.

3.5 Shrnutí
Česká republika má podmínky pro rozvoj cestovního ruchu především v bohatství přírodních a historických památek, kulturním dědictví, rozvinutém lázeňství. Udržet pozici na trhu cestovního ruchu v období sílící konkurence evropských a zámořských destinací je však mimořádně náročné.
Příslušné státní orgány všech turisticky významných zemí považují proto podmínky pro rozvoj cestovního ruchu v ekonomické politice za prioritní. V České republice orientuje další rozvoj cestovního ruchu především koncepce rozvoje cestovního ruchu, přijatá vládou v červenci 1999 (usnesení č. 717), a na jejím základě vypracovaný Národní rozvojový plán ČR na léta 2000 – 2006, jehož součástí je již v současnosti realizovaný program rozvoje lázeňské infrastruktury [2].